• Bára

Jak Bára ke stroji usedla

Celé to začíná tam, kdy za strojem seděla moje maminka. Seděla tam dlouhé večery, aby mým sourozencům a mně vyráběla ty nejhezčí kousky. Ta nejlaskavější a nejobětavější osoba v mém životě se srdcem na dlani a zlatýma rukama.

Já a moje maminka

Ta se naučila šít od své babičky a byla to nejpečlivější švadlenka, kterou znám. Pamatuju si to jako dnes, jak jsem protočila oči pokaždé, když na mě volala, ať jdu po padesáté vyzkoušet, jestli už mi záševek sedí nebo je potřeba ho o milimetr upravit.

Dvacet pět, dvacet šest, dvacet sedm….kolik špendlíku proboha potřebuješ na jeden rukáv?

Já už chci jít ven, kdy už to bude, to nevadí, že to úplně přesně nesedí.

Škodolibě jsem se smála ségře, když ona „musela“ jít zkoušet ona a já ne.

V tu dobu mi bylo asi 8 a v šest odpoledne začínal seriál Dallas. Maminka u něj pravidelně seděla s páráčkem a párala a párala. „Dokud to nebude stoprocentní, nepřevrátím to na líc.“ Nerozuměla jsem tomu.

Já byla ulítaná holka ze skautu, která dělala atletiku, starala se o koně a na nic jiného jsem neměla čas.


Jeden z mnoha maminčiných výtvorů


Kostým Karkulky od maminky

Jaký film tehdy asi frčel? Překvapení od maminky pro mě a ségru.



Když pak nastalo období tanečních a já začala chodit na plesy, uvědomila jsem si, jak strašně šikovnou maminku mám. Mohla jsem si vybrat jakékoliv šaty a ona je dokázala ušít. Kolikrát je ještě upravovala těsně před odchodem a já už čekala v botech s účesem, až odstřihne nitku, kterou tam přeci nesmí nechat, ikdyž je někde uvnitř a nikdo by ji neviděl.

Sklízela jsem takových pochval a hrdě jsem je ještě zatepla z plesu mamince tlumočila.

Všichni tak nějak předpokládali, že když maminka ve volnu šije, že šiju s ní, nebo to alespoň umím.


Houby s octem.


Když jsem o tom ve 20 začala přemýšlet a přišla jsem k mamince, jestli by mě to naučila, začala se smát.

„Čemu se směješ? Mamii. Tak něco malého, jednoduchého, jenom nějaký pytlíček třeba.“

„Barunko moje, řekni si své babičce, mě to taky učila babička, ty jsi takové tele, že bych na to neměla trpělivost.“

Já totiž opravdu neměla čas, byla jsem v jednom kole a máma se mi smála, že beru kuchyni obloukem, abych se náhodou nezdržela jídlem.

A když už jsem chtěla jíst, místo toho, abych si ukrojila dva plátky chleba, ukrojila jsem jeden obří dřevorubecký krajíc, abych ušetřila čas.

A k takové činnosti jako je šití je potřeba nějaký ten čas a soustředění, co si budeme povídat.

Pak už mě nikdy nenapadlo se o šití zmínit jindy, než když jsme se s mámou hlasitě smály, co jsem to měla zase za bláznivý nápad, že já bych šila.

„Baru, ten byl dobrej,“říkala.


Rok se s rokem sešel a já potkala Martina. Začali jsme spolu žít a po krátké době jsem otěhotněla. Čekali jsem svoje první miminko. Danielka. První vnouče.

Když jsem to mamince oznámila, v hlase jsem jí slyšela, že má na krajíčku. Přinesla mi jednu žlutou růži a byla smutná, že si teď nemůže dovolit dát mi nic víc. Ach, kdybys jen věděla, kolik jsi mi toho dala..

Bylo září 2016 a blížily se Martinovy narozeniny. Chtěla jsem mu pořídit válecí pytel, ale nelíbily se mi barvy, které byly k dostání, chtěla jsem něco, co nám zapadne do bytu a napadlo mě, že bych mohla poprosit maminku, aby mi ho vyrobila. Že je to jen velký obdélník a já bych konečně mohla třeba s něčím pomoct, abych Martinovi řekla, že jsem se na tom podílela. Maminka nakoupila látky a já jsem měla přijet na víkend domů a společně měly pytel ušít.

Pak se ale stalo něco, co se stát nemělo. Něco, co navždy změnilo můj život.

Byla středeční noc a zazvonil mi telefon. Volal táta. Maminka už tu není. Sama se rozhodla, že už tu nechce být. Zastavilo se mi srdce. To její už nebije a to moje už nikdy nebude jako dřív.

„Měla nemocnou dušičku.“ říkám chlapečkům, když se teď ptají na svojí babičku.

„Maminko, já bych chtěl mít dlouhý žebřík, abych mohl vylézt do nebe a vidět tu babičku, tvojí maminku.“ Často o ní s chlapečky mluvím.


Přijela jsem domů po téhle zprávě, v té době jsem byla s Danielkem v 5.měsíci. Bylo to těžké, bála jsem se o miminko a zároveň potřebovala prožít smutek…

Dostala jsem pár injekcí a léků, abych o Danielka nepřišla a do těhotenské průkazky dostala velký červený nápis !Pozor, riziko, vysoká psychická zátěž.!

V té době mi asi mozek a tělo fungovalo na záložní režim, abych se nezhroutila.

Když jsem doma u stroje našla látky a nitě, které nám tam maminka připravila , řekla jsem si, že by mě v tom maminka určitě nenechala samotnou, kdyby nebyla přesvědčená, že to dokážu sama.

A já chtěla dokázat jí i sobě, že to dám.

Sedla jsem si ke stroji a začala studovat návod ke stroji. Naprosto španělská vesnice.

Úplně mimo. Když jsem dokázala ušít rovný steh, měl přijít na řadu zip. Legrační zip, příšerně ušitý, ale můj první.

Když mělo dojít na svrchní povlak, narazila jsem, protože jsem nedokázala ušít knoflíkovou dírku. Pět zlomených jehel, nespočet přetrhaných nití a jedny nervy, tolik mě to stálo. Až jsem zvedla telefon a poprosila profesionální švadlenku o pomoc. Přijela jsem k ní do dílny a poprvé uviděla šicí dílnu v celé kráse. Netušila jsem, na co všechny ty stroje jsou. Byla jsem fascinovaná, co všechno se na nich dá dělat a měla konečně hotový svůj vysněný válecí pytel.


Můj úplně první výtvor, byl to oříšek. Jupí!


Po narození Danielka na mě dopadla veškerá tíha posledních událostí, v hlavě neustálé otázky, na které nikdy nedostanu odpověď.

Propadla jsem depresím. Jediné, co mě drželo nad vodou, bylo vědomí, že mám malinké miminko, které nutně potřebuje maminku a musím se o něj postarat.

Člověk může být jakkoliv starý a stejně nikdy nebude připravený na odchod maminky.

Plakala jsem a plakala. Pokaždé, když jsem se podívala na Danielka, spustily se mi slzy, že máma tohle nikdy neuvidí.

Psala jsem jí po večerech dopisy a ty pak poslala lampionem nahoru nebo je spálila a znovu a znovu se loučila.

Přišel čas na maminčiny věci. Co se stroji?

Stroje jsem měla doma ve skříni a přemýšlela jsem, co s nimi. Nikomu je nedám, jsou to jediné, co mi po mamince zbylo.

Poprvé jsem viděla na internetu hnízdečko a pustila se do něj.


Moje úplně první hnízdečko

Dneska mi to přijde vtipné, jak vypadalo, ale já z něj měla velkou radost. Pak přišly další a další polštářky a dečky.

Pak jsem udělala první copánkový mantinel.

V Česku ještě nikdo takový neudělal. Byla jsem pyšná. Kamarádkám a návštěvám se moc líbil a chtěli je jak pro sebe, tak jako dárky pro své kamarádky. Všichni říkali: „proč to neprodáváš?“

„To nejde, vždyť já nejsem žádná profi švadlena, jsem naprostý samouk.“

„Jak jsem znala tvoji maminku, děláš to poctivěji a propracovaněji než kdejaká vystudovaná švadlenka.“

A tehdy jsem si řekla, že to zkusím, ukážu světu, co vyrábím. A ono se to líbilo.


První "sklad" jsem měla v ložnici našeho 2kk bytu.

A já byla pyšná! A moje máma byla určitě taky pyšná! A určitě stále pyšná je! Její telecí dcera si vydělala první peníze šitím.

Jsem přesvědčená, že se mi někdy směje, když vidí, jaké věci zkouším, abych se zase vrátila k základům.

Proto mi věřte, že do každého výrobku vkládám své srdce, pokaždé, když usedám ke stroji, mám pocit, že maminka sedí vedle mě a vede mi ruce, napovídá, kritizuje, pomáhá.

A já pak s klidným srdcem vím, že jsem odvedla svou nejlepší práci a do světa posílám jen s láskou a poctivostí ušité výrobky. A ty všechny v sobě nesou můj příběh do svých nových domovů.


Napsat ho pro mě bylo dlouho nemožné a až dnes po 5 letech to tolik nebolí. "Nebolí". Bolí to pořád a moc, ale dnes už vidím, že to vše směřovalo k tomu, abychom si u stroje byly s maminkou stále nablízku.



Děkuji Ti, maminko, že jsi mi své šicí stroje přeci jen přivedla do cesty.

Děkuji Ti, maminko, že jsem nesnášela zkoušení, abych zjistila, že špendlení je základ.

Děkuji Ti, maminko, za úporné a nudné hodiny strávené v galanterii, abych teď věděla, že správný odstín nitě není tak jednoduché najít.

Děkuji Ti, maminko, že dodnes můžu odstřihávat nitky tvými nůžkami.

Jen díky tomu, jak jsem tě viděla pracovat, jsem dnes při práci taková, jaká jsem.

Poctivá. Každým mým krokem mě stále provází tvůj hlas a často mě nabádá k párání. Jen já teď u toho sleduji Ulici. Děkuji Ti, maminko, že jsi byla a jsi moje máma. Ta nejlepší. Posílám Ti velké objetí.


Děkuji vám všem, kteří tenhle článek dočtete až sem, protože jen díky vám ho mám komu psát.

Tady "můj" příběh končí, ten další už píšete s mými výrobky vy a vaše miminka.





83 zobrazení0 komentářů

V současné době je doba zhotovení 4 týdny.